Mezinárodní organizace práce

Dnes je tomu přesně 99 let, kdy vznikla ILO: mezinárodní organizace práce. Rok po konci první světové války její ústavu tvořili i Čechoslováci. Do preambule tehdy napsali, že skutečný a dlouhodobý mír musí stát jedině na základech sociální spravedlnosti. 

NA PRAHU NOVÉ ÉRY

V roce 1919 psali zástupci devíti zemí ústavu pro nově vznikající Mezinárodní organizaci práce. Patřili mezi ně zástupci světových velmocí jako Velké Británie, Francie nebo Itálie. A pak ještě jednoho velmi mladého státu - teprve rok existujícího Československa. Svět právě zažil tu nejhorší a nejkrvavější válku ve své historii, a tvůrci nové organizace měli o jejím poslaní naprosto jasno. 

ILO byla založena, aby podporovala sociální dialog a prosazovala sociální spravedlnost. Právě sociální spravedlnost (jak tehdy autoři ústavy uvažují) je totiž základní podmínkou dlouhodobého a stabilního míru.

ZA DŮSTOJNÉ PODMÍNKY 

ILO neztrácela čas a hned v prvním roce své existence uspořádala ve Washingtonu velkou mezinárodní konferenci a vyrazila do boje za důstojné pracovní podmínky. Jedním z témat bylo stanovení minimálního věku pro práci v průmyslu. ILO tak vlastně bojovala proti dětské práci. 

Jednalo se ale taky o ochraně v mateřství, omezení nočních směn mladých a žen, nebo o omezení maximální pracovní doby. Když ve třicátých letech propukla Velká deprese a na ulicích se ocitly zástupy nezaměstnaných, bylo jasné, že státy se musí naučit spolupracovat a k Mezinárodní organizaci práce se v roce 1934 připojily i Spojené státy americké.   

DŮLEŽITĚJŠÍ NEŽ KDY DŘÍVE

Dnes má ILO 187 členských států, je součástí OSN a za své úsilí se dokonce stala držitelkou Nobelovy ceny míru. Boje, které vedla Mezinárodní organizace práce před necelými sto lety jsou ale aktuální i dnes. Možná víc, než kdy dřív. 

ILO se dnes stará o obhájení svobody odborového sdružování, nebo o ochranu zaměstnanců v případě nemoci či zranění. Zastává se principu, že za stejnou práci by měla náležet stejná odměna a řeší i stanovení životního minima. 

Kromě toho se ale stará o taky vzdělávání a vytváří množství statistik a měření. Jednou z těch nejznámějších, která je s ILO spojena, je "labour share" a je dost důvodů, proč stojí za to ji bedlivě sledovat. 

LABOUR SHARE 

Ne každý ji zná, ale každého se přitom osobně týká. O co jde? Hodnota, kterou ekonomika produkuje lze rozdělit na dva základní díly. Jedním je podíl kapitálu, "capital share", který označuje, část nově vytvořeného bohatství jdoucí do rukou vlastníků kapitálu a tou druhou je "labour share" neboli podíl práce. 

Je to zlomek z vytvořené hodnoty, který jde na stranu všech těch, kteří si na živobytí vydělávají nikoliv výnosem z vlastněného majetku, mzdou z práce. Zjednodušeně řečeno tyto čísla říkají, že čím méně se vyplatí na mzdách, tím víc se vyplatí na dividendách a naopak. Obtíž je, že to "naopak" se moc nevyskytuje. Přesněji řečeno, podíl práce klesá vytrvale od roku 1970.

MODERNÍ EKONOMICKÉ ZÁKONY NEPLATÍ 

Pracující dostávají méně na úkor vlastníků ve vyspělém světě i mimo něj. Od 70. let do roku 2014 se podíl práce propadl ve Španělsku o téměř 15%, v USA o více než 10% nebo v Německu o 7%. Pokles je to značný, ale jedná se téměř o půl století, takže ve vyspělých zemích se nejedná o revoluční změnu, ale plíživý pokles. Zato v rozvojových zemích se podíl práce zmenšuje více dramaticky. 

Během pouhých 17 let od roku 1995 do roku 2014 v Turecku o 17%, v Mexiku o 10% a ani rychle rostoucí Čína na tom není dobře - propadá se o 7%. Ze sledovaných zemí (které uvádí studie ILO z roku 2015) se situace zlepšila pouze v jedné jediné z dvaceti. Některá data dnes dokonce ukazují, že labour share spadl pod 50%, přestože v 60. letech minulého století byl až na 70%. Přitom hlavní proud současné ekonomické teorie tvrdí, že tento poměř by měl být neměnný.

TĚŽKÝ ÚKOL 

Největší neštěstí ovšem je, že podle dat o produktivitě práce bychom měli očekávat zcela něco jiného. Lidská práce je rok od roku produktivnější a dokáže vyrobit víc za kratší dobu. Zatímco produktivita roste, mzdy stagnují a místo nich roste podíl kapitálu a spolu s ním se raketově zvedá příjmová nerovnost. Pokud se má trend obrátit a ekonomika se má opět začít vyrovnávat a pokud mají pracovníci těžit z lepší produktivity, bude to vyžadovat za to bojovat. 

Je potřeba upozorňovat na tyto nerovnováhy a nespravedlivosti, je třeba tlačit na vlády a vést důkladný sociální dialog. Tak jako před 99 lety je na ILO, aby prosazovala principy sociální spravedlnosti. Nezbývá než jí popřát hodně štěstí. Má před sebou těžký úkol. A my všichni spolu s ní taky.   

Další články na blogu NaRovinu:

Zdroje: